Vladimír Holan

Vladimír Holan (16. září 1905 – 31. března 1980) byl jeden z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů 20. století. Autor intelektuálně náročné reflexivní a meditativní poezie osobitých imaginativních obrazů, nezřídka používající vlastní jazykové novotvary. Je pro něj typická enigmatičnost, spekulativnost, meditativnost, spirituálnost, vědomí tragiky života, pohrdání hedonismem, často lapidární gnómičnost; přístupnost veršů je snížena častými intertextovými, zejména kulturněhistorickými aluzemi. Básník Josef Hora jej nazval "alchymikem slova".

Holan se narodil v Praze, roku 1905 se s rodiči přestěhoval do Bělé pod Bezdězem. V letech 1919–1926 studoval na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici, kde začaly jeho první literární pokusy - svou první básnickou sbírku Blouznivý vějíř (1926) vydává jako septimán. O této sbírce, poznamenané poetismem, později hovořil jako o "hříchu mládí". Po ukončení gymnázia (1926) byl přijat jako úředník do pražského Penzijního ústavu, kde byl zaměstnán sedm let. Pak odešel v 28 letech pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů předčasně do penze a věnoval se pouze literatuře a poezii. V letech 1934–1948 bydlel se svou ženou Věrou v podkrovním bytě Hlavovy vily ve Strašnicích v ulici V Úžlabině 884, kde měli kuchyň a jeden pokoj.

V letech 1933–1938 působil jako redaktor Umělecké besedy v časopisu Život. V letech 1939–1940 pracoval jako dramaturg Divadla E. F. Buriana.

Po válce odmítl katolickou církev a v euforii z ruského osvobození vstoupil do KSČ, v roce 1946 zveřejnil důvody tohoto kroku v Rudém právu. V březnu ve svém dopisu anglickým intelektuálům obhajoval únorový převrat z roku 1948. Brzy po převratu však prohlédl a znechucen novými poměry vrací se v říjnu 1950 do katolické církve, členství v KSČ bylo v listopadu téhož roku zrušeno. Tomu však předcházela pověstná hádka v Goldhammerově vinárně v Křemencově ulici v lednu roku 1949 mezi Seifertem a Tauferem o význam Majakovského, jíž se Holan spolu s dalšími básníky také účastnil. V udavačské atmosféře těsně po únoru to mělo pro Holana i Seiferta za následek zákaz publikace nových děl a omezené publikování starších prací (tzn. hlavně Dík Sovětskému svazu a Rudoarmějci, což po léta hrubě zkreslovalo dílo jednoho z největších českých básníků vůbec). Zastává se jich František Halas a píše dopis ministru informací a členu předsednictva ÚV KSČ Václavu Kopeckému ("...je to věc nevídaná, ke které nemohu mlčet. A přinejmenším bych se solidarizoval alespoň natolik, že nesvolím k vydávání svých knih, dokud nebude vše skončeno."). Ještě v nemocnici před svou smrtí, o pár měsíců později, tento čestný člověk upřímně slibuje, že to tak nenechá. Je to marné, Holan se na dlouhou dobu uzavírá ve svém tuskulu na Kampě, kde ho později najde editor a oddaný přítel Vladimír Justl. S léty svou klauzuru opouští stále zřídkavěji, na delší dobu, většinou na celé léto, odjíždí pravidelně jen za maminkou do Všenor.

Publikační zákaz s několika spíše bibliofilskými výjimkami trvá přes celá 50. léta v podstatě až do roku 1963, kdy začínají vycházet sbírky, které mezitím napsal. (Holan nikdy nepřestal tvořit, nezpronevěřil se svému básnickému poslání, psal v podstatě denně, a když údajně nenapsal po několik dnů jedinou báseň, znepokojovalo ho to. Roky, kdy on, český básník, "div tu nežebral", komentuje verši: "Proč těžký je tvůj let, proč se tak pozdí? Mluvil jsem patnáct let do zdi...")

Od roku 1948 do roku 1968 bydlel v tzv. Dobrovského vile, bývalé koželužně, kterou hrabě Nostic věnoval svému věrnému služebníku "modrému abbé", jak Josefu Dobrovskému přezdívali (po emigraci Jiřího Voskovce získal po něm[zdroj?] jeho byt v přízemí, v prvním patře téhož domu na pražské Kampě s Holanem bydlel Jan Werich. O jejich soužití, které nebylo zrovna harmonické, se vyprávějí anekdoty. Holan si prý stěžoval, že zatímco nemá z čeho žít, o jeho strop buší kosti odhozené z Werichova stolu při bujarých večírcích apod. Na druhou stranu o Werichově dobré vůli být přítelem, hlavně zpočátku, a snaze pomoci nejsou pochybnosti. Zbytek života pak Holanovi prožili v "pražských Benátkách" u Lužického semináře 18, kde je Mistrova pamětní deska.

V roce 1968 byl jmenován národním umělcem.

Psát přestal v roce 1977, kdy zemřela jeho dcera Kateřina, jež byla postižena Downovým syndromem.

Zdroj: Wikipedia

Poezie Vladimíra Holana byla v letech třicátých označována jako esoterická, hermetická, kryptogramní, jako poezie pro zasvěcence. Byla přirovnávaná k tvorbě Mallarméa nebo k lyrice Rainera Marii Rilka, kterého Holan překládal. A právě Holan, tento „temný“ básník, zavinutý do svého těžce přístupného básnického světa, se koncem roku 1938 se stal básníkem časovým. Již názvy jeho sbírek odkazují k dobovým událostem: Odpověď Francii a Září 1938. K nim se druží lyricko epická skladba Zpěv tříkrálový, věnovaná „památce mrtvých v Habeši, Španělsku a Číně“, která však byla zcenzurována. Již při vstupu na pole tehdejších konfliktních situací se Holan radikálně odlišil od básníků, kteří se tehdy spokojovali citovým rozhořčením nebo vyčpělou gestací vlastenecké lyriky. Tak jako pro Františka Halase, Josefa Horu, Jaroslava Seiferta, Jana Zahradníčka, nebyl ani pro Holana vstup do veřejné společenské arény něčím příležitostným. V jeho pamfletické poezii z roku 1938 jsou konkrétní dějinné události (zrada uctívané a obdivované Francie) představeny v reji metafor, které jako by usilovaly o co nejpřesnější dokumentární záznam, o svědectví jednoho z těch „uražených a ponížených“. V tématech podzimu 1938 se Holanovi zjevuje paradoxnost a nezajištěnost lidského bytí. Tragický osud národa je transponován do roviny mýtu.

Básnická skladba Sen, datovaná dubnem 1939, je jedním z mála děl světového básnictví, o nichž se dá se vší vážností a úctou mluvit jako o angažované poezii. Myslíme tím poezii, která nekomentuje dějiny, ale je svébytným aktérem dějin a zároveň jejich soudcem. „Poezie by měla být osvobozující“, píše Holan v jednom v prozaickém textu. „Pro mne je poezie univerzum, pramen všeho umění. Jde o metaforické myšlení. Priorita myšlenky a citu si žádá stavebnost. Poezie nesnáší lacinou služebnost chvíle, je jí cizí vulgarizace. Jde o pevnostní hlídku“. Skladbu Sen věnoval Holan památce ruského básníka, tvůrce „zaumu“ („řeč za hranicemi rozumu“), filologovi a matematikovi Velemíru Chlebnikovovi (1885–1922). Můžeme brát toto věnování jako výraz Holanova vnitřního příbuzenství s básníkem, kterého ani v krutých letech ruské revoluce neopouštěla vášeň pro experimentátorskou tvorbu, přerůstající v osobité angažmá v zmatených dějinách. Také Holanův Sen se pohybuje v obdobném prostoru. Základní scenerií Snu je noc, v níž svět skutečností a fantomů se neustále přeskupuje a prolíná. Holan volí kukátkovou perspektivu nebeského „kolmého“ pohledu. Jako by v obrazech zmateného světa bodově osvětloval „hypnotizovaný čas“ města, jeho dění a postavy, které se snaží svými všedními úkony zapřít a popřít valící se apokalypsu. Jsou to filmové záběry dramaticky zkreslené zvláštním světlem – svět jako přízrak. Básně jsou vytvářeny sledem a konfrontací více či méně rozvinutých dějství, které jako by se chtěly ustálit v pohyblivých, těkavých snových obrazech. Tento film, podivně kakofonicky ozvučený, se zjevuje na hranici podobnosti a nepodobnosti, skutečnosti a zdání. Tato stálá unikavost pohybu-nepohybu, času-nečasu vtiskuje Holanově projevu dramatický akcent , který vysunuje do popředí sjednocující roli básníka, oscilujícího mezi podobou

starozákonního proroka a zoufalého svědka, který sbírá a rámuje obrazy hrůzy. „Tady není ani stín abstrakce“, čteme v jedné dobové recenzi. „Všechny nervy jsou tu v napětí a všude to vře horkou krví. Je to kus Dantova Pekla, rej infernálních oblud. Každý verš jako by byl rytmickým posunkem v tanci nad soptícími krátery“. Holan pracuje s ohlušujícím sledem metafor, rázným, rychlým zakreslováním konkrétních detailů a zároveň převracením jejich významu a smyslu. Používá novotvary, vulgarismy, porušenou syntax, různé typy rýmů, eufonickou organizaci verše. Uchyluje se k jinotajům, tehdejším čtenářem snadno dešifrovatelným. Prudký proud metafor, expresívní gestaci Holan zkázňuje volbou pravidelného veršového a strofického vzorce. Strofy s pěti různě rýmovanými dvojicemi nutí básníka, aby odstředivé prvky neovládly přesně budovaný vesmír skladby. Čtenářů i kritikům bylo zřejmé, že Holan svojí skladbou Sen vytvořil jednu z nejoriginálnější a nejsilnější dílo české literatury. Na tomto soudu nic podstatného nezměnil ani čas, který nás dělí od doby, kdy dílo vzniklo.

Autor textu: Vladimír Brabec

KNIHY VLADIMÍRA HOLANA