Ela Mrkvičková

"Seděla na židli se zavřenýma očima. Tělem jí prostupovala neuvěřitelná bolest. Položila hlavu na stůl. Nemyslela na nic. Jen na to, co prožívá –"                                                                                                                                                      Vrásky jedné rusovlásky

Jako dítě jsem čtení nenáviděla. Zcela a naprosto vážně – nenáviděla. Když jsem se někdy v první třídě učila číst, taťka mi vždycky odpoledne dal pod nos ekonomickou sekci novin, že mu ji mám přečíst, abych se ve čtení procvičila, což sice mělo za výsledek perfektní schopnost výslovnosti i těžších žurnalistických termínů, ale také to mělo za výsledek perfektní schopnost nevnímání čteného textu. To se mi později ve škole vymstilo, protože při čtení a následném vysvětlování zadání (zejména v češtině) jsem jaksi byla mimo a nebyla jsem schopná zpětně zopakovat, co jsem zrovna přečetla.

Čtení mě pořád nebralo, ale líbilo se mi být obklopena policemi plnými knih, což se o mém domově nedalo říct ani z daleka. Jistě znáte typické záchodové čtení – knížečka s vtipy, kterými si krátíte dlouhou chvíli, nebo slovníček s frázemi, které si nemůžete zapamatovat – tak to byste u nás doma nenašli. U nás se při záchodovém čtení můžete dozvědět, jak správně udit maso, dekantovat víno, postavit v komíně udírnu nebo jak připravit perfektní a lahodný domácí kvas. Ani to mě se čtením nesblížilo, i když informace to jsou jistě velice užitečné.

Co mi ale pomáhalo, bylo naopak psaní. Ještě předtím, než se z mého spánku začalo stávat každonoční peklo, jsem si některé hezké sny zapisovala, a následně je rozepisovala v krátké příběhy – jak by asi sen pokračoval, kdybych spala dál? Později už to nešlo, protože se můj psychický stav zhoršoval a s příchodem na gympl a později na vysokou se už ani nedalo mluvit o spánku, natož o snech – byla mi diagnostikována insomnie a deprese, která se v průběhu času měnila v různé jiné diagnózy, až jsem skončila u schizofrenie. A proto píšu – abych se z těch strašlivých stavů, které někdy přijdou i přes pravidelné dávky psychofarmak, vypsala. Abych to ze sebe dostala pryč. Abych si ulehčila. Některé povídky jsou výsledkem snažení o zmírnění nepříjemného stavu, jiné jsou psané v psychotických stavech – tedy abych to řekla jednoduše, jsou napsané, když „blázním“ – v oparu paranoi a halucinací …

Většinou jsou to stavy, se kterými se zdravý člověk běžně nesetká, tak proč se s ostatními taky trochu nepodělit?