Vlastimil Bastl, Zdenka Rozehnalová: Děti v empíru - vítězný boj se smrtící epidemií

Detailní popis produktu

Počátkem roku 1947 přichází z Prahy nový sekundární lékař dr. Vrbata do košumberské léčebny. Postupně se seznamuje s historií ústavu i kraje. Zamiluje si své svěřence, kteří odříznutí od světa zde tráví až několik let, trpí a raduje se s nimi, je svědkem jejich drobných osudů, puberty a dospívání. Studuje historii tuberkulózy, která zkrátila život řadě slavných osobností. První část ‚Košumberské elegie‘ se rozvíjí ještě v době klasické hygienicko­‑dietetické léčby. Druhá část ‚Poslední nezapomenutelná oběť‘ pokračuje mezi rokem 1948 až 1951, kdy se již aplikoval Streptomycin a kyselina PAS.

Autor byl odborným lékařem pro tuberkulózu a respirační choroby, působil sedm let v košumberské léčebně a až do konce jejího trvání byl s ní v úzkém kontaktu. Pokouší se čtenáři podat základní minimum znalostí o této chorobě, neboť na světě žijí dosud miliony nemocných s otevřenou ftizou, kteří představují potencionální nebezpečí pro lidstvo. Dokud nedojde k cílené léčbě tuberkulózy na všech kontinentech, je nutno dbát zásad prevence. Tyto skromné vzpomínky chtějí být zároveň i apoteózou vítězství zdravotníků nad dětskou tuberkulózou v poválečném Československu.

STRUČNÝ OBSAH 1. ČÁSTI

Rámcem tohoto pásma je ústavní život a režim v košumberské léčebně pro tuberkulózní děti. Toto původně maličké sanatorium založil roku 1901 dr. Hamza, jenž se později stal profesorem lékařské fakulty na univerzitě v Brně.
Byl jedním z prvních, kdo pochopili, že počátek tuberkulózy spadá do útlého věku. Proto se snažil léčit nemocné děti až do úplného uzdravení, aby choroba u nich již nikdy nemohla vzplanout. Nemajetné, jichž byla převážná většina, léčil zdarma, takže ekonomicky svůj projekt nezvládl a po deseti letech byl nucen své sanatorium prodat Zemskému výboru země české. Pod jeho dalším vedením se tento „Zemský ústav pro tuberkulosní děti“ postupně zvětšoval a v jeho tradici se za dalších ředitelů rozrostl na největší léčebnu tohoto typu ve střední Evropě. Na třiceti hektarech půdy stálo 35 budov s obložností pro 900 pacientů s plicní i mimoplicní tuberkulózou, kde zaměstnanci vraceli nemocným dětem zdraví. Roku 1949 byl ústav přejmenován na „Státní Gottwaldovu léčebnu“. 

Od svého založení byl ústav léčebným domovem. Nemocniční ráz byl co nejvíce zastřen, tak jako byly setřeny třídní a majetkové rozdíly mezi dětmi. Hamza se pečlivě staral jak o zdravotní, tak o školní výchovu, o rehabilitaci a o pracovní výuku, čímž předčil svou éru o půl století. Všechny děti si byly rovny chorobou i péčí. Byly jednotně oblečeny v šedavý ‚empír‘, který se tak stal symbolem jejich nemoci. V přeneseném smyslu slova jsou (dle autora) všichni tuberkulózní nemocní včetně dospělých ‚dětmi v empíru‘ – lidově ampíru.

STRUČNÝ OBSAH 2. ČÁSTI

Pásmo příběhů košumberských dětí v tuberkulózní léčebně I. dr. Vrbaty pokračuje. Objevuje se také první účinný lék, Streptomycin.

Do léčebny přijíždějí nemocné řecké děti, mezi nimi i dívka Aigla, která na tuberkulózu zemře. Díky novému léku INH – hydrazidu kyseliny izonikotinové je poslední obětí zákeřné tuberkulózy.